THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Román Egona Hostovského "Všeobecné spiknutí" se v Komedii dočkal až překvapivě strhujícího a mnohovrstevnatého dramatického zpracování, které si ví rady i s knižností dlouhých monologů a složitými přechody mezi skutečností a snem (šílenstvím). Ústřední postava emigrantského spisovatele Jana Bareše prožívá v newyorském exilu složitý stav ztrácení sebe sama i pout k lidem kolem. Deziluzivní stav člověka, který odešel hledat svobodu, aby našel pouze pokrytectví, lež a přetvářku, ústí do Barešovo napolo hraného a napolo předstíraného stavu blouznění. Hostovský brilantně pojmenovává dvojjakost amerického snu a problematické pojetí svobody in the land of the free, to vše prostřednictvím živé skupiny postav (emblematicky – psychiatr, právník, nakladatel, bývalá milenka). Barešův vnitřní rozklad a zuřivé pátrání po tom, čím snad vždy chtěl být, ale nikdy nebyl (autentickou bytostí), má na prknech Komedie typicky strohou scénickou podobu. Maximální prostor je věnován hereckým výkonům a zejména titulní role Martina Fingera vyniká absolutní brilancí, nadhledem a přitom dokonalou charakterizací problematického spisovatele. Dušan D. Pařízek používá velmi málo scénických efektů, ale pokud už k nějakému sáhne, je to ku prospěchu vyznění inscenace. Prázdná scéna dokonale obráží Barešovo nitro, precizní light design podtrhuje chladnou existenciální vybydlenost a občasné herecké improvizace jen zesilují dojem ze hry, která úmyslně popírá dokumentární autenticitu – aby divákovi nabídla pohled upřený hluboko do kontroverzního světa Jana Bareše. Brilantní kus, který ale na druhou stranu nikterak nepřekračuje a neaktualizuje již zaběhaný inscenační standard Komedie (což někteří mohou vnímat rušivě).
8 / 10
Egon Hostovský – Dušan D. Pařízek: Spiknutí. Divadlo Komedie, Praha. Režie: Dušan D. Pařízek. Premiéra: 2. 12. 2008.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.